Rybaření je plné vzpomínek a dnes bych rád zmínil svojí vzpomínku z příběhu z Norska, kdy jsme vyrazily na menší říčku s tím, že se pokusíme ulovit bojovného pstruha mořského či potočáka. Rád tyto ryby chytám na proutek v gramáži 1-8 gramů a to z toho důvodu, že mám vždy maximální kontakt i s malou nástrahou, kterou rybám mohu co nejpřirozeněji nabídnout. Na řeku, na kterou jsme vyráželi, jsem se ovšem vyzbrojil o něco tužším dvanácti gramovým prutem, byť se jedná o opravdu malou říčku, tak mne při pohledu na ní tak nějak šrotovalo v hlavě, že by tady mohla být i skutečně pěkná ryba. A nezměnilo to ani to, že jsem tu byl třikrát a třikrát jsem nezavadil ani o šupinku. Zkrátka jsem měl to pověstně tušení, že když už to tady přijde, tak to bude stát za to.
K řece jsme přijeli, vybalili vercajk, navázaly své vybrané favority z širokého arsenálu nástrah a šli na to. Po třech hodinách házení a měnění míst i nástrah jsme zoufalí zůstali na jednom místě, kde jsem oznámil, že musí být ryba a dokud nedostanu záběr, tak neodejdeme. Kolegové už pomalu rezignovali a já od ráčků, gum, krásných nymf a plandavek přešel k nejmenší rotačce, kterou jsem v krabičce měl. Věděl jsem, že vzhledem k velikému proudu, který zrovna panoval, nejsem schopný tuto rotačku nějak rozumně vést a tak jsem jen nahodil, nechal ji splavat a pak pouze držel v proudu a jen velmi pomalu navíjel.
Po třetím otočení kličky přišel záběr, který připomínal spíš plovoucí nečistotu, bylo to táhlé a pomalé a tak jsem jen přizvedl prut s domněním, že se nemůže jednat o rybu. Z ničeho nic ovšem přišel rychlý start až pod mé nohy, sotva jsem stíhal navíjet, potom se ryba rozhodla vrátit prudce zpět do proudu, věděl jsem, že to nebude nic malého a tak jsem prut ani naviják nešetřil, nechtěl jsem totiž, aby se ryba dostala do toho největšího proudu, kde by byla mnohem silnější než já. Dařilo se mi rybu držet v čtvrtině toku, kde jsem ji pomalu, ale jistě bral síly, po jednom z mnoha dalších výpadů přišel nádherný skok nad hladinu, kde jsem konečně zjistil s kým mám tu čest. Není to losos ani mořan, je to potočák! Kolega přibíhá s maličkým podběrákem na pstruhy a ještě po zhruba minutce nervózního zdolávání kolem břehu a padlého stromu dostává zhruba půlku potočáka do podběráku. Následně ho intuitivně chytá i za ocas, pokládá do vlhké trávy a potřesením ruky mi gratuluje k nádhernému úlovku na skutečně jemný vercajk.
Byl to krásný zážitek, který mi utkvěl v paměti, byť se nejednalo o trofejní rybu daného rybího druhu, pro mě to byla skutečně krásná ryba, jelikož vypjatému souboji s ní opravdu nic nechybělo. Něco podobného přeji zažít každému milovníkovi Petrova cechu.
